Archive for category: Blog

Kavárny, výstavy a nákupy v jedné z nejkrásnějších částí Paříže – to je tip na prodloužený víkend ve čtvrti Saint- Germain podle designérky Moniky White.

Jako student, a posléze diplomat, jsem v 90. letech měla to štěstí bydlet v Paříži ve čtvrti Saint- Germain. Elegantní a zároveň velmi kulturní atmosféru mixu kaváren, knihkupectví, galerií a malých kin s historickými paláci, zahradami a chic butiky jsem úplně milovala. Pak nastalo období, kdy knihkupectví byla vytlačena řetězci s oblečením, zeleninový trh nahradily turistické stánky a čtvrť ztrácela na autentičnosti.  Ale zdá se, že naštěstí přichází nová energie a zajímavé projekty a tak Rive Gauche (levý břeh) stojí rozhodně za návštěvu.

Legendární  hotel Lutetia

Po dlouhých letech chátrání a velmi nákladné přestavby byl znovu otevřen slavný hotel Lutetia, který je skutečnou legendou levého břehu. Ubytování patří v Paříži mezi ta luxusnější, ale rozhodně stojí za to se zde stavit alespoň na kávu. Byl postaven v roce 1910 ve stylu velmi raného art deca majitelkou obchodního domu Le Bon Marché jako ubytování pro své nejlepší klienty. Výčet celebrit, které zde bydlely, je v podstatě historie 20. století. Začněme otcem Paula Belmonda, který navrhl fasádu, Josephine Baker, která zde zpívala,  přes Picassa, Sartra a Simone de Beauvoir, až třeba po Soniu Rykiel nebo Davida Lynche, kteří v něm žili a dekorovali svá apartmá. Za války byl sídlem gestapa a pak určitou dobu hotel chátral, než proběhla  jeho důkladná rekonstrukce.

Doporučuji si alespoň projít veřejně přístupné prostory – vnitřní zahradu, knihovnu a nádhernou restauraci, kde vitráže ve streetartovém stylu skvěle doplňují art-deco fresky. Jde o příjemný mix stylů, nic blýskavého, okázalého, prostě tichý luxus.

Dejte si jako já drink v baru Josephine, který neotřele kombinuje historické fresky s moderním designem a je tak důstojným holdem slavné zpěvačce. Všimněte si, jak se v kavárně sedí: židle jsou v řadě, ne kolem stolu. Pro mne to je jeden z typických rysů francouzského životního stylu – v kavárně sedím tak, abych viděl a byl viděn. Je to tak opačné proti našim zvykům! Snažila jsem se toto nastavení sezení implementovat na terase kavárny, kterou jsem navrhla. Pokaždé, když jsem odjela, byly židle zpátky okolo stolu… Ve čtvrti se takto sedí například ještě na terasách slavných Café de Flore nebo Deux Magots.

Hermès – obchod z jiného světa

Součástí hotelu býval super moderní bazén s umělým vlnobitím a bohatou artdecovou výzdobou z roku 1935. Po desetiletích degradace zde před pár lety otevřela svou vlajkovou loď na levém břehu firma Hermès. 1500 m² plochy opravdu stojí za zhlédnutí. Na náročné a veřejností sledované rekonstrukci se podíleli nejlepší řemeslníci Francie. Bývalý bazén připomínají všudypřítomné mozaiky v bílo-šedo-zelenkavých barvách doplněných stříbrnou přesně tak, aby evokovaly atmosféru vody. V hlavní části budovy se pak octnete v jiném světě díky dřevěným „chýším“, které připomínají snad obrovská poupata bájných rostlin. Jste vlastně neustále přítomni dialogu mezi původní budovou, jejím stylem a novátorským přístupem k designu. Návštěvu lze doporučit každému kreativnímu designérovi a architektovi, ale některé dny je bohužel třeba se prodrat frontou koupěchtivých čínských turistů.

Beaupassage

Od Hermès to je kousek k dalšímu zajímavému architektonickému počinu – spojením několika domů a dvorků dohromady vznikla nová mini čtvrť Beaupassage. V tomto komplexu najdete všechno od galerií, pekáren, restaurací až po coworking centrum. Vzniknul tak prakticky z ničeho funkční komunitní systém, který je ukázkou propojení různých architektonických stylů v tom nejlepším slova smyslu – ve francouzštině tomu říkají Haute Couture Urbaine, což by se snad dalo přeložit jako vysoká urbanistická krejčovina. Bistro si zde otevřel i nositel 3 michelinských hvězd, Yannick Alléno.

Nákupy, co mají styl

K pobytu v Paříži neodmyslitelně patří nákupy. Já mám velmi ráda Le Bon Marché, slavný a ve městě nejstarší obchodní dům. Když jste v Paříži jen na pár dní, tak Le Bon Marché vám udělá rychlo kurz toho, co je in. Skvělý výběr známých i začínajících designérů vždy spojený s výstavou současného umění. Letošní září bylo věnované punku, 80. létům, tak jste mohli nakupovat v této úctyhodné instituci za zpěvu Rock the Casbah a Talking Heads! To vše pod nádhernou skleněnou  kupolí z 19. století. A pokud vás zajímá francouzská gastronomie, tak návštěva sesterské budovy La Grande Epicerie, největší prodejny s jídlem v Paříži, je velkým zážitkem.

Levý břeh Paříže je světově proslulý především svou kulturou, takže rozhodně stojí zato navštívit lokální galerie a muzea.

Musée Maillol

Jméno Aristide Maillol vám nic neříká? Nevadí, určitě si vzpomenete na Tuilerijské zahrady u Louvru – ano, on vytvořil ty impozantní sochy vnadných žen. Modelem k řadě  z nich byla jeho mladá múza  Dina Vierny, která po jeho smrti shromáždila umělcovo dílo, aby je prostřednictvím nadace nabídla široké veřejnosti. Kromě stálé expozice jsou zde prvotřídní  výstavy a v budově nechybí ani příjemná kavárna.

V okolí Saint-Germain mělo hodně umělců své ateliéry, vždyť nejsme daleko od Montparnassu. Některé lze navštíviti i dnes. Je tu slavné Rodinovo muzeum, ale já osobně mám ráda i méně navštěvovaný ateliér sochaře Ossipa Zadkina blízko Lucemburské zahrady.

Lucemburská zahrada

Jedno z nekrásnějších míst Paříže je centrem této čtvrti a myslím, že by se návštěva hlavního města neměla obejít bez procházky tímto překrásným parkem. Odehrává se zde život celé čtvrti – hraje se tu tenis i pétangue, děti si pouštějí lodičky ve fontáně, lidé se věnují joggingu a piknikují.

Kousek od zahrady jsou dvě brasserie, do kterých ráda chodím, protože jsou autentické, definitivně navštěvované místními a mají prosluněnou terasu otevřenou celý rok:

Café Vavin je na malém neturistickém náměstí se zajímavou architekturou a v zimních měsících podává i ústřice. Doporučuji šneky!

Café de la Mairie na place Saint-Sulpice je sice přímo naproti kostelu, který proslul díky Kódu da Vinci, ale ve skutečnosti je méně turistické, než se zdá. Navíc si párkrát zahrálo v artových filmech a místní intelektuálové sem stále chodí. Vybavení  z šedesátých let se nezměnilo. Servírují se zde typické pařížské pokrmy, jako je třeba králík na hořčici se sklenkou bílého Sancerre.

A pokud máte čas  jen na sendvič, pak ideálním místem je ulice Cherche Midi, kde je proslulá boulangerie  Pain Poilâne, Zde si koupíte typický  pařížský sendvič z tmavého chleba, který se zde peče, doplněný šunkou a sýrem a nezbytným rozlévaným vínem.

Ulice Cherche Midi je mimochodem i zajímavým nákupním místem s designovými obchody s obuví a oblečením. Můj typ na boty je  butik Robert Clergerie. Pokud jste již v hlavním městě Francie byli a nehoníte se za návštěvou Eifelovky, Montmartru, Champs Elysees a dalších známých památek, pak oceníte, že je možné v Saint-Germain strávit kompletní prodloužený víkend a užít si esenci Paříže na pár set metrech čtverečních.

Objektivem Moniky White

Chcete poznat řecké ostrovy a milujete zároveň cestování lodí? Máte rádi kykládskou kulturu, zajímáte se o design a místní gastronomii? Inspirujte se cestou Moniky White.

S manželem jsme si v červnu splnili náš sen – lépe poznat Kyklády. To se nám podařilo také díky skvěle zorganizované lodní dopravě, která umožňuje island hopping, který byl mým dalším dávným snem. Ostrovní přeskakování z jednoho ostrova na druhý, jak by se tento termín doslovně přeložil, pro mě představuje svobodné cestování, kdy máte možnost poznávat více míst. Není to statické pobývání na jedné pláži. A navíc, pro nás Středoevropany je cestování lodí tak exotické!

Ukázalo se, že červen je ideální nejen z hlediska počasí, ale i lodních lístků, které si není nutné bookovat dopředu. Například na srpen je třeba dělat rezervace dlouho dopředu.

Po příletu do Athén jsme se nevydali do známého přístavu Pireus, ale do Rafiny, odkud je výhodnější se na Kyklády vydat. Rafina je jednak blíže letišti, ale i menší a tím pádem jednodušší. Z letiště se sem dostanete za 30 minut autobusem nebo taxíkem.

Andros – až příliš klidný ostrov

Krátce po příjezdu do Rafiny již sedíme v červenobílém ferry a já se hned cítím jako na dovolené – moře, slunce, obrysy ostrovů okolo nás. Cestování lodí je o tolik příjemnější, než letadlem. Za hodinu a půl jsme v naší první destinaci  na  ostrově Andros.  Zde máme naplánované 3 dny „dekomprese“ v bungalovu v odlehlé části ostrova v zátoce Zorgos.  Cesta autem z autentického rybářského městečka Gavrio je opravdu neturistická – jen ovce, olivy a pár farem. Podobně působí i hotel – pár bungalovů rozesetých na kopci nad prázdnou písečnou pláží a bazén s neuvěřitelným výhledem ozvláštněný kopiemi antických soch. Ač tyhle dekorace normálně nemusím, zde mi přijdou na místě. A všude kvetou divoké  oleandry!  Po pár dnech kombinace moře, pláže, jídla a vína jsme připraveni na úplný protiklad poklidného Androse – kosmopolitní Mykonos.

 Na přehledném webu https://www.greekferries.gr/ najdete všechny informace, zarezervujete si jednotlivé plavby a rovnou je i zaplatíte. Můžete si vybrat i typ lodě. My se rychlým lodím vyhýbali a raději volili pomalejší, normální trajekty, kde můžete být na palubě a jízdu si tak náležitě užít, třeba zároveň s popíjením drinku v místní kavárně. Co nedoporučuji, je připlatit si za 1. třídu –nestojí to zato. Jedná se v podstatě o překlimatizovaný lounge bez výhledu a pokud máte smůlu, tak plný dětí. My jsme nakonec všechny cesty trávili venku na palubě, kde jsme mohli pozorovat ostrovy kolem a dokonce jsme viděli i delfíny. Cestou na Mykonos jsme minuli ostrov Tinos, jehož hlavní město při pohledu z lodi působilo velmi italsky. Jako řada jiných řeckých ostrovů byl také pod benátskou správou.

Mykonos –chic ostrov slavných, bohatých a masového turismu

Už při příjezdu do přístavu se ocitáme v jiném vesmíru. Je zde minimálně pět zaoceánských obřích parníků, jejichž tisíce pasažérů každý den zaplaví město Mykonos. Slavné jachty, které jsem pod vlivem fotek Jackie O. očekávala, jsou spíše ve starém přístavu.

Velmi rychle se dostáváme do rozporuplné nálady, ale ano, je to krásné. Pokud máte rádi architekturu, tak zde jste v centru ukázky čisté kykládské architektury. Bílé hranaté domy, kdy vaše střecha je terasou souseda nad vámi. Dveře a okenice pečlivě natřené do různých tónů modré, všude kvetou buganvílie a oleandry v dokonalých amforách, které v Čechách neseženete. Kočky pózují a na obzoru jsou větrné mlýny. I interiéry jsou často velmi inspirativní – betonové stěrky, kamenné mozaiky, nábytek v tlumených barvách a přírodní materiály. Velmi mi to připomíná interiéry na Ibize.

Jak říká můj muž s anglickou ironií, Mykonos byl již objeven. Každý dům ve městě slouží turismu – restaurace, luxusní obchody od Louis Vuitton, přes Hermes a plavky Vilebrequin, až po dokonalé bary. Jsme v Saint-Tropez východního Středomoří a tomu odpovídají ceny i skladba turistů. Městská pláž je po Androsi velkým zklamáním, tak zde raději ty dva dny, které jsme Mykonosu vyčlenili, raději věnujeme městskému stylu života: Nadchnul nás klub Bonbonniere, skvělá atmosféra i interiér, kterému vévodí beton a moje oblíbené lustry ay illuminate a tapety Elitis, tak se zde cítím skoro jako v Le Patiu….

Délos –tajemné archeologické naleziště

Opouštíme party ostrov a odskakujeme si na další. Tentokrát jen na den. Spát tady bohužel, pokud nejste archeolog, nejde. Tajemný  ostrov zasvěcený Apollónovi, který se zde spolu se svou sestrou Artemis narodil, je jedním z největších archeologických nalezišť ve Středozemí a je zapsán na seznamu UNESCO. Tento malý ostrov byl po staletí významným politickým i obchodním centrem a množství a kvalita zachovaných památek je dechberoucí. Pro mě, jako milovníka Benátek, bylo fantastické vidět Lví terasu, protože jeden z těchto lvů je hlídačem benátského Arsenalu. V místním muzeu s prvotřídními exponáty jsme byli de facto sami a hlavně na celém ostrově máte úplnou volnost pohybu! Dojem kazí jen předražená a nekvalitní taverna, využívající své monopolní postavení.

Naxos – ostrov, kde je skvělé žít

Tak jako na ostatních ostrovech se hlavní město Naxosu jmenuje Chora. Ale příjezd k němu je jiný, magický: panoráma města objevujete skrze starobylou impozantní bránu, která kdysi byla součástí Apollónova chrámu. Téměř jako jsou v Paříži Vítězný oblouk a Louvre, zde je brána v přímé linii se stejnojmennou svatyní na Delosu. Okamžitě nás obklopí atmosféra autentického přístavu – u taverny na chodníku rybáři suší čerstvé chobotnice. Přímo nad námi se na kopci tyčí benátský hrad, krajina dává tušit vulkanický původ. Pro nás to je láska na první pohled. Líbí se nám, že v hlavním městě bydlí hodně místní, nejde jen o turistickou atrapu. Dokonce zde mají několik knihkupectví! Charakter města je benátský, ale na řeckých základech. Je neuvěřitelné, že i když zajdete do místního butiku, strop podepírá původní řecký sloup.

Velmi rychle jsme se rozhodli přestat přeskakovat a zůstat na ostrově do konce dovolené. Pláže jsou zde krásné s dunami, které nejsou vůbec k vidění na ostatních ostrovech. Jsme ubytovaní v Medusa resortu, který patří rodilým Athéňanům, přímo na pláži Plaka. Z interiéru a způsobu uspořádání je vidět, že mají evidentně rádi Thajsko – jí se venku, vše je na písku, všude palmy. Dlouhé pláže jsou jak stvořené k běhání, čehož hojně využívám.

Zřejmě lokální raritou je místní číšník, který se cítil být Japoncem. Cvičí tai-chi a hned první ráno nám odevzdal papírek se základními japonskými frázemi. Ty pak vyžadoval a neexistovalo objednat si snídani v jiném jazyce.

Kde jíst a co vidět

Naší oblíbenou plážovou restaurací se stala taverna MikriVigla..  Na večeři je velmi příjemná další přímořská taverna Patatosporos v letovisku Agia Anna. Jak už název napovídá, jednou z proslulých naxoských plodin jsou brambory. Pak určitě sýry, kapary a tymiánový med. Ty stojí za to si dovézt domů.

Protože se na Naxosu těžil mramor, ostrov byl jedním z center  kykládského období. Sochy, které jsou dnes k vidění v Athénách a dalších světových muzeích, vypadaly jako od Modiglianiho nebo Picassa, kteří se tímto uměním inspirovali. Na velké záhadné čtyřmetrové sochy ležící v krajině narazíte dodnes. Říká se jim Kouros, což znamená  v řečtině mladý muž.

Určitě se běžte podívat na hrad, jehož prostory byly přetvořeny v kulturní centrum se zajímavými designovými obchody. Pořádají se zde koncerty, ale hlavně je zde kavárna 1793 TerrasseCafe s nejlepším výhledem!

Když z Naxosu odjíždíme lodí do Athén, spontánně ho hodnotíme jako zlatý hřeb naší dovolené – krásné pláže, krajina, kultura, skutečné město a autentická atmosféra.

Celou mou řeckou dovolenou mne doprovází kniha Mythos britského herce Stephena Frye o řeckých bozích. Velmi vtipně, až lehce bulvárně, a přitom inteligentně vysvětlené spletité rodinné vazby řeckých bohů. Ideální četba do oblasti, kde člověk cítí, že Zeus a ostatní jsou stále přítomni.

Objektivem Moniky White

 

Milujete chůzi po dlouhých plážích, svěží vzduch, slunce, thalassoterapii, nákupy skvělého jídla na tržnicích, ochutnávky ústřic a místního vína přímo od pěstitelů? To vše v oblasti bohaté na historii, kulturu a především umění žít? Pak se vydejte, stejně jako Monika White, do oblasti La Rochelle, kterou stojí za to objevovat v kterémkoli ročním období.

Zcela vyčerpáni po náročném konci roku, jsme po Vánocích hledali destinaci, která by nebyla příliš daleko od Prahy, byla pro nás nová a zároveň by nám umožnila se zregenerovat na čerstvém vzduchu a slunci. S překvapením jsem zjistila, že z Prahy existuje přímý let do francouzského Nantes, ležícího na našem milovaném atlantickém pobřeží. Pak bylo rozhodnutí snadné – konečně máme příležitost navštívit nedaleké město La Rochelle a blízké ostrovy Ré a Aix.

Kousek od La Rochelle jsme přímo na pláži v Châtelaillon-Plage našli designový hotel La Grande Terasse nabízející neuvěřitelný výhled na celé pobřeží včetně ostrovů Aix, Oléron a Ré a hlavně thalasso spa s mořskou vodou. Moje vysněná kombinace běhu po pláži a plavání v mořské vodě splněna!

Městečko Châtelaillon-Plage neoplývá žádnými známými turistickými atrakcemi, ale má dvě krásné pláže a půvab architektury Belle Epoque, kdy bylo na konci 19. století jako přímořské letovisko založeno. Hlavně má příjemnou atmosféru města, kde se skutečně žije a není mimo letní sezónu jen místem duchů. Na centrální ulici je úžasná tržnice otevřená každý den a proti ní skvělá kavárna La Brulerie du Marché, kde jsme se již druhý den cítili jako doma a manžel byl pozván majitelem na zápas ragby. Ragby je v této oblasti vůbec něco jako náboženství, takže můj muž, který je z Nového Zélandu, byl všude vítán.

Při chůzi po atlantických bílých plážích jsme si kromě slunce a mořského vzduchu užívali čerstvých ústřic přímo vylovených z moře. Když si je koupíte v místních kabanách (jednoduché dřevěné domky na plážích), vyjde vás 12 ústřic na 4-6 euro. To jsou nejlevnější ústřice, co jsem kdy jedla! Oblast La Rochelle je kvalitními ústřicemi a slávkami přitom vyhlášená. Kromě ústřicových kaban jsou na pobřeží k vidění vzhledově velmi atraktivní dřevěné rybářské budky s barevnými vraty stojící na sloupech, odkud se vyhazují sítě k lovení ryb. Podobně jako třeba v Normandii zde je velký rozdíl mezi přílivem a odlivem. Když jdeme na oběd, lodě poklidně plavou na moři a až oběd skončíme, už jsou na souši. Krajina najednou vypadá jak na černobílé fotce. Všichni místní vlastní svůj kalendář přílivů a odlivů, které dávají rytmus místnímu životu. Při přílivu například funguje lodní doprava mezi ostrovy. Jakmile je odliv, můžete na pobřeží vidět spoustu lidí v holínkách, jak sbírají mušle a ústřice. Je fajn, že zde moře patří všem a můžete si bez problémů nalovit mořské plody pro svoji spotřebu. Na druhou stranu je zde vše regulované – na plážích je detailně popsané, co kdy můžete chytat a jaké velikosti a lidé to respektují.

Také oceňujeme, že kolem celého pobřeží vede takzvaná celnická stezka. I ty nejbohatší domy nemají právo být hned u pobřeží, takže se dá vždy jít kolem moře bez obcházení soukromých pozemků. Stezka je napojená na cyklostezky, kterých je v okolí La Rochelle několik set kilometrů – kolo by bylo určitě zajímavý způsob, jak oblast objevit. Z mého pohledu i proto, že krajina je velmi plochá…

Protože milujeme ústřice, pořídili jsme si ústřicový nůž a tak naše obědové menu je naprosto jasné – ústřice, bageta a lokální vína, která nejsou moc známá, ale rozhodně stojí za to je degustovat.

Gastronomie je jedna z hlavních atrakcí celé této oblasti. V La Rochelle a jejím okolí je soustředěno několik šéfkuchařů s hvězdičkami Michelin, místní ingredience jsou i na Francii výjimečné kvality. Je to vidět zejména na historické tržnici v centru La Rochelle, která je považována za jednu z nejlepších ve Francii – úžasné ryby, ústřice, ale i farmářské produkty jako maso, máslo, sýry a zelenina dokládají, že departement Charente je otočený nejen k moři, ale je to také velmi úrodná zemědělská oblast.

La Rochelle je krásné město s bohatou historií, díky přístavu zde bylo velké bohatství, plynoucí ze zámořského obchodu (bohužel i s otroky), a tak ulice jsou lemovány paláci a středověkými podloubími. Jako nezávislé a bohaté protestantské město bylo mimo jiné trnem v oku kardinálovi Richelieu, jak je popsáno ve 3 mušketýrech!

Život města, kterému se říká Brána oceánu, je naprosto propojen s mořem – místním přístavem projde každoročně 6000 tun ryb, uprostřed města je písečná pláž a hned vedle centra je největší přístav plachetnic v Evropě. Pro Středoevropana je zážitek si tu obrovskou koncentraci jacht a plachetnic prohlédnout. Odtud také vyrážejí legendární mezinárodní plachetnicové soutěže.

Pro nás bylo také důležité, že město je bránou k blízkým ostrovům – navštívili jsme Île d´Aix a Île de Ré, který je spojen s La Rochelle mostem. Oba ostrovy jsou velmi chic a jsou považovány za letoviska bohatých Pařížanů, zejména z oblasti nakladatelství a showbyznysu. V létě bych asi pobyt nedoporučovala, ale mimo sezónu jsme si tato místa reprezentující diskrétní eleganci francouzské buržoazie velmi užili. Já jsem byla zejména na Île de Ré v úplném designovém ráji – všechny domy jsou bílé s okenicemi v různých odstínech zelené a místní katedrála je černobílá. Není divu, že si ostrov před lety za své sídlo zvolil slavný guru francouzského designu Christian Liagra. Luxus zde není okázalý, ale nenápadný a velmi spjatý s přírodou.

Praktické typy:

– Hotel Francois 1er – boutique hotel v renesančním paláci vyzdobený street artem v centru La Rochelle.

– Hotel La grande terasse, Châtelaillon-Plage – pláž, thalasso procedury a skvělá restaurace.

– Marché central – hlavní tržnice v La Rochelle.

– Encore concept store, 19 rue Dupaty – zajímavý butik prezentující mladé módní návrháře za rozumné ceny, který konečně pochopil to podstatné – pro partnery je v něm bar, wifi a četba.

– Ochutnávky ústřic – Fouras, allee de la Fumee, atd. Coutin – bio ústřice, tradiční metoda pěstování, super ceny. Tradice se zde dědí z matky na dceru!

– Fouras – rovněž loď na ostrov d’ Aix, je zážitek se nalodit s místními včetně koní, psů a dětí.

– La Brulerie du Marché v Châtelaillon-Plage – kavárna s vlastní kávou, spousty čajů, skvělou snídaní a množstvím pochoutek, které my neznáme, jako je třeba želé z nejlepších Bordeaux vín podávané k sýrům.

Objektivem Moniky White: La Rochelle

Antverpy podle Moniky White rozhodně stojí za prodloužený víkend. Kromě atmosféry přístavního města, které bylo známé již od středověku jako centrum diamantového průmyslu, vás okouzlí kosmopolitní architektura, vyhlášený trh Mercado a skvělé restaurace, které propojují gastronomii s designem na vysoké úrovni. Kromě Rubense zde pobývala spousta jiných inspirativních osobností. A hlavně: město žije módou!

Do vlámských Antverp máme perfektní spojení: stačí letět do Bruselu a odtud jet půl hodiny vlakem. Vystoupíte na jednom z nejhezčích nádraží, navíc v centru města. Impozantní výzdoba nádraží přesně odráží esenci Antverp – nejstaršího a nejdůležitějšího centra obchodu s diamanty naší planety. Díky tomu tento obrovský přístav byl už od středověku symbolem bohatství vlámských zemí a pomyslným centrem, kde se míchaly četné kultury. Kosmopolitní duch je cítit také z architektury, která mně osobně vzdáleně připomíná New York: Staré cihlové budovy s velkými okny a kovovými prvky jsou také dost vysoké, a zatímco jejich spodní část byla určena ke komerčním účelům, často to byly sklady, vrchní část byla obytná. Dnes se tedy ideálně hodí na lofty, industriálně chic obchody a restaurace.

Módní avantgarda, Antwerp Six a Martin Margiela

Na rozdíl od Bruselu jsou Antverpy městem módy. Cítíte to všude. Lidé jsou dobře oblečeni, butiky jsou na první pohled zajímavé, v hotelu dostanete zdarma Shopping Guide města. Sídlí zde slavná Královská akademie výtvarných umění, jejíž absolventi koncem 80. let dobyli svojí avantgardní módou světová přehlídková mola. Jejich poznávacím znamením byla černá barva a geometrické siluety. Jména jako Dries Van Noten, Dirk Bikkembergs, Ann Demeulemeester, Dirk Van Saene, Walter van Beirendonck a Marina Yee skoro nikdo nedovedl správně vyslovit, a tak si začali říkat Antverpská šestka (Antwerp Six). Paradoxně dnes velmi slavný belgický návrhář Martin Margiela ke známé šestce nikdy nepatřil, i když vystudoval stejnou školu a patří k nejvíce inovativním módním tvůrcům. Nová generace módních návrhářů studuje v Antverpách v budově, kde zároveň sídlí i MoMu, Mode Museum. Ale pozor, budova zrovna prochází rekonstrukcí a bude znovu otevřená veřejnosti až v roce 2020.

Originální módní butiky a koncept story

Centrum města je rozděleno na několik čtvrtí, které mají velmi odlišný charakter. Fashion distrikt – Modewijk – je na jih od historického centra a najdete zde opravdu vše od Chanelu, přes Zaru až po malé butiky zaměřené na místní mladé návrháře. Já osobně mám ráda menší butiky soustředěné kolem Botanické zahrady jako je třeba místní značka Rue Blanche nebo úžasný obchod s botami Cocodrillo. Rue Blanche prodává  šaty, kterým z mého pohledu objektivně nelze odolat! Úplně unikátní zážitek jsou concept story kolem ulice Kloosterstraat míchající bleší trh, současný design, luxusní módu či bio parfémy dle uvážení a momentální inspirace majitele obchodu. Vznikají tak bizarní kombinace vycpaného leoparda s italskými lodičkami a  vinylovými deskami. V jiném zas vidím skvělé knížky, keramiku ze 70. let a pánské ponožky všech barev. Tento typ obchodů v takovém množství neznám v žádném evropském městě. Mimochodem, koupila jsem si tam v butiku Monday (https://www.cityzine.be/hotspot/monday) paměti Iris Apfel – majitelka je přímo objednává z USA – pro mě nepředstavitelná věc z hlediska rentability. Obchody jsou v této čtvrti otevřené i v neděli, kdy  zde panuje příjemná uvolněná atmosféra. Pro milovníky módy a designu je takřka povinnost vidět butiky Ann Demeulemeester a Dries Van Noten.

Další slavní rodáci – Rubens a Axel Vervoordt

V Antverpách prožil většinu svého života jeden z nejslavnějších malířů, Peter Paul Rubens, a tak rozhodně stojí za to navštívit jeho dům (https://www.rubenshuis.be/en). Pochází odtud i můj oblíbený guru wabi-sabi stylu, designér Axel Vervoordt, který má v Antverpách několik pozoruhodných projektů: Jednak můžete navštívit zajímavé výstavy v jeho nadaci (http://www.axel-vervoordt.com/en/home), ale pozor, je nutné se dopředu objednat! Dalším projektem je jeho Kanaal (http://www.kanaal.be/en): Axel skoupil celou ulici, kterou s pomocí svého týmu architektů mění v nevšední místo k bydlení podle jeho estetické filozofie, která promítá východní filosofii do západního životního stylu. Pokud milujete japonskou gastronomii, doporučuji zavítat do krásné restaurace Roji (http://roji.be/), jejíž interiéry Axel Vervoordt navrhnul v duchu wabi-sabi. Aperitiv u velkého otevřeného krbu je jedinečným zážitkem.

Přístavní hip čtvrť Eilandje a Muzeum MAS

Z bývalého přístavního skladiště vyrostlo moderní interaktivní muzeum MAS (https://www.mas.be/en), které úplně změnilo osud čtvrti. Antverpy se víc otevřely k moři a v bývalé vykřičené čtvrti, kterou jsem se bála před pár lety projít, jsou dnes drahé lofty a hipsterské restaurace s výhledem na marinu.  Z budovy MAS navíc budete mít krásný výhled nejen na přístav, ale i na celé město. Skvělá architektura v okolí – například Havenhuis Zahy Hadid a spousta zajímavých kaváren určitě podpoří image Antverp jako novátorského města.

Kam za gastronomickými zážitky

Do Antverp jezdím pravidelně každý rok, protože tam osobně vybírám kolekci vánočních ozdob pro svoje obchody. A pokaždé musím říct, že se zde skvěle najím. Celkově Belgičany považuji za požitkáře – možná je to způsobené jejich špatným počasím, které je nutí se více soustředit na to, jak si zpříjemnit život v interiéru. Proto mají tak skvělou kuchyni, jídlo i pití, a je pro ně důležitý interiérový design.

Gastronomické putování je ideální zahájit na trhu Mercado ( http://www.super-mercado.be/) blízko katedrály a obdivovat všemi smysly trh nabízející čerstvé potraviny všech možných barev a chutí. Moji obchodní partneři mne tentokrát pozvali do GraanMarkt13 (https://graanmarkt13.com/about) -světově proslulý koncept store s prvotřídní restaurací a galerií pod jednou střechou v centru města. Ráda se také vracím do rybárny  Fiskebar (https://fiskebar.be/), ideálně umístěné pokud hledáte úlovky kolem Kloosterstraat. Ve čtvrti kolem přístavu doporučuji slavnou restauraci Ras, ze které je úžasný výhled na vodu.
A pak je tu samozřejmě Jane (https://www.thejaneantwerp.com/), jedna z nejkrásnějších restaurací na světě, vytvořená z bývalé kaple světově proslulým architektem Piet Boonem. Nicméně momentálně se do restaurace objednává 3 měsíce dopředu, takže spontánní návštěvy nedoporučuji…

Dokonalé zahrady

Vlámové jsou podobně jako Holanďani milovníci zahrad. Ráda chodím do Botanické zahrady v centru města, která je zaměřená na městské trvalky. Často se také vracím ke knize o městských zahradách napsané vlámskými zahradními architekty, které jsem potkala v Portugalsku: Groen in de stad od Barta Haverkamp a Pietera Croes.

Myslím, že je dobré vystoupit z cestovatelských stereotypů Londýn –Paříž – Řím a dát šanci právě Antverpám, které určitě nadchnou všechny bonvivány a milovníky avantgardní módy. Jediné mínus – počasí. Buďte proto vybaveni na déšť a vítr za každého ročního období!

Objektivem Moniky White:

“Benátky jsou inspirativní pro každého, kdo má rád design, současné umění a zajímavé nákupy. Není to město, které žije pouze svou slavnou minulostí, ale je zde rozsáhlé podhoubí špičkové tradiční řemeslné výroby, které přitahuje designéry, architekty a zároveň bohaté sběratele z celého světa,” vypráví designérka MONIKA WHITE o svém srdečním městě a dává své osobní tipy, co v Benátkách neminout.

Mariano Fortuny, Axel Vervoordt a jejich palác

Guru interiérového designu a propagátor Wabi sabi stylu Axel Vervoordt, který dělal interiéry takovým hvězdám jako jsou Robert de Niro nebo Calvin Klein, působí pravidelně jako kurátor skvělých výstav v Palazzo Fortuny. Výsledkem je vždy fascinující dialog mezi současným uměním a sbírkami paláce. Gotický palác, který stojí za to navštívit již kvůli jeho architektuře a atmosféře, patřil renesančně nadanému Marianu Fortunymu v první polovině 20. století. Fortuny byl malíř, velmi slavný módní návrhář, scénograf a konstruktér. Mimo jiné mu vděčíme za stojací lampu, která patří k ikonám designu 20. století. Horní patro paláce bylo používáno jako ateliér a je to myslím nejhezčí loft na světě! V paláci lze strávit mnoho hodin a je tam i zajímavé knihkupectví. Jediné mínus – žádná kavárna. V době naší návštěvy v paláci probíhala výstava Intuition, která dávala supermoderní umění do kontextu s uměním středověkým a primitivním – to vše pohromadě s Fortunyho osobními věcmi. Pro nás jednoznačně silný zážitek.

Fotogalerie: Palazzo Fortuny

Kousek od Palazzo Fortuny je ve spleti uliček a kanálů umně schovaný náš další oblíbený architektonický skvost: Palazzo Contarini del Bovolo, který kromě svého neobvyklého vzhledu inspirovaného byzantským stylem nabízí úchvatný výhled na Benátky. Stačí jen vystoupat po točitém renesančním schodišti.

Schodiště Palazzo Contarini del Bovolo

Tajemství benátské modři odhaleno

Když se pak procházíme benátskými úzkými uličkami, najednou mně to dochází – ty petrolejově modré dveře, typické pro většinu benátských domů mají přece barvu vody v benátské laguně! Znovu mě fascinuje, jak skvěle působí architektonické prvky inspirované místní přírodou. A to je i pravý čas dát si jídlo poblíž jednoho z četných benátských kanálů. Tentokrát zcela intuitivně vybíráme půvabnou autentickou restauraci Quaranta Ladroni. Sedíme venku u jednoduchých stolů a vychutnáváme si mušle sv. Jakuba. Zpětně zjišťujeme, že okolní restaurace měla lepší hodnocení, ale my jsme se svým výběrem nadmíru spokojení – a to je také kouzlo autentických zážitků – nebát se riskovat, spoléhat se na svoji intuici a nebýt otrokem různých průvodců.

Fotogalerie: Benátská modř

Dvě rozdílné rekonstrukce

Byli jsme nadšení z rekonstrukce komplexu Arsenale, kde se částečně odehrávalo Bienále. Tyto původní loděnice a sklady zbraní z 12. století se využívají k výstavám a dalším kulturním akcím. Velký, skvěle osvětlený prostor, je naprosto fascinující. Navíc, kolem Arsenale vede stezka pro pěší, tak si můžete obejít Benátky z druhé strany.

Z čeho jsme naopak nadšení nebyli, je diskutabilní rekonstrukce gotického paláce Fondaco dei Tedeschi, který původně sloužil německým kupcům. Kromě fasády se nezachovalo nic, ve „vykuchaném“ vnitřku je super luxusní obchodní dům zaměřený na čínskou klientelu. Pokud, stejně jako my, tento typ nákupní zábavy nemáte rádi, můžete alespoň ocenit, že je ze střechy obchodního domu nejlepší výhled na Benátky a okolí. Výhled je zadarmo, jen je třeba si rezervovat hodinu. Když je pěkně, vidíte až k Alpám.

Fotogalerie: Arsenale a Fondaco

Na blešák i do designového studia

I bleší trhy mohou být jen pro turisty, ale Campo San Maurizio je rozhodně původní blešák, kam chodí místní ulovit některou z perel, jako jsou brože, skleničky, příbory, ale i nádherné designové kousky ze 70. let. Turisté zde nakupují dohromady s Italy. K jedinečnosti tohoto trhu přispívá i fakt, že je otevřený jen několik víkendů v roce.

K neodmyslitelným benátským výletům patří návštěva sklářského Murana. Zde stojí za to navštívit designérky, sestry Marina a Susanna Sent, které ze skla vyrábí nejen krásné lustry, ale i originální šperky. Mám od nich náhrdelník ze skleněných průhledných koulí. Můžete samozřejmě nakoupit i v jejich buticích v Benátkách, ale vidět je tvořit přímo v ateliéru, který je navíc architektonicky zajímavý, je úplně jiný zážitek. Nutností v Benátkách je vidět obchod skláren Venini na Piazza San Marco. Pro tuto sklárnu tradičně pracují nejslavnější italští designéři a architekti a jejich sklo patří k tomu nejlepšímu, co lze vytvořit.

Fotogalerie: Murano a obchod Susana a Marina Sent

Kde vymysleli carpaccio

Dnes už si téměř nedokážeme představit, aby na jídelním lístku mezi předkrmy nebylo carpaccio. A to právě vymysleli v restauraci Locanda Cipriani na ostrově Torcello. Kdykoliv na Torcellu jsme, do restaurace, kam rád chodil Ernest Hemingway i anglická královna, rádi zavítáme. Torcello bylo první místo, které Benátčané v 6. století osídlili. Dnes se už dochovala jen jedna bazilika, jejíž část je pod vodou. Bohužel masový turismus si Torcello také oblíbil a tak z původně poetických malých statků se staly restaurace pro masové turisty.

Fotogalerie: Restaurace, kde vymysleli carpaccio

Carlo Scarpa – hvězda Benátek 20. století

Pokud máte rádi zajímavou současnou architekturu, vyhraďte si na tvorbu Carla Scarpy v Benátkách minimálně jeden den. Lze jít vyloženě cíleně jen po jeho realizacích: www.theveniceinsider.com/venice-carlo-scarpa. Tento architekt, který se nebál míchat zdánlivě neslučitelné materiály jako třeba beton, mosaz a křišťál byl známý také svou interakcí s řemeslníky. Hodně času strávil na stavbách a revidoval svoje návrhy podle jejich připomínek. Mistrně také zvládal zakomponovat do svých návrhů vodu, navrhoval také sklo, nábytek a zcela změnil způsob muzejních instalací – lze v podstatě hovořit o období před a po Scarpovi. Na Piazza San Marco je od něj ikonický showroom firmy Olivetti.

Fotogalerie: Carlo Scarpa

Mnoho inspirace

Co mi těch pár dní v Benátkách přineslo? Jsem znovu utvrzená v tom, že rekonstrukce nemají vypadat, jako když byl objekt právě dokončený, ale naopak je třeba ukázat historii starých zdí, schodišť a podlah. Není žádoucí totálně změnit atmosféru objektu, ale harmonicky doplňovat nové, technické prvky. V tom jsou Benátčané mistři. Úlovky však mám i více materiální: nádhernou kabelku od místní značky a pro manžela historické kormidlo gondoly zvané furcola z blešáku.